Kdo je zodpovědný za to, že jsem naštvaná?

„Tvoje dítě není zodpovědné za to, jak ty se cítíš.“ Tuhle větu jistě spousta z vás slyšela a možná už samotná fráze vás štve. Nebo jí nerozumíte. A tak se na ni podíváme pěkně zblízka.

Hmm, je přece jasné, že mě moje dítě naštvalo, když rozpatlalo po celé kuchyni banán, nebo když dělá přesný opak toho, co chci já nebo když řve na celé kolo, že nedostalo přesně ten odstín růžové, který chtělo atd. Však to znáte, je to každodenní chléb maminek. 🙂

Mně třeba pořád naštve, když vidím své dcery v momentě, kdy jedna druhou odmítá. Štve mě to z důvodu, že bych si moc přála, aby byly parťačky a chovaly se k sobě hezky. Jenže moje očekávání je nereálné a mísí se s mým vlastním strachem z odmítnutí a možná i nedostatkem soukromí v dětství (sama mám sestru o necelé dva roky mladší než já).

A tak, když dnes má starší dcera asi po čtyřicáté prohlásila, že chce prostor, už se mé tělo přepínalo do režimu bojuj nebo uteč. Vnímala jsem situaci jako hrozbu..

„Chci prostor!“ Slyším křičet starší dceru v koupelně, když do ní vkročí mladší dcera.

Koupelna má asi 4 metry čtvereční.

„Můžu“. Mladší dceři je 21M a tak se na víc nezmůže a v místnosti zůstává.

Já zatím pečlivě poslouchám z kuchyně.

Starší dcera vybíhá z koupelny a míří na gauč.

Mladší dcera ji následuje.

Stále nezasahuji, ale začínám pozorovat, že jsem vyvedená ze středu. Proběhne mi hlavou myšlenka „Bože, proč mají spolu dnes pořád nějaký problém?“

Situace eskaluje v okamžiku, kdy se mladší dcera dotkne starší a ta vybuchne. Kope a brečí. Tady už přistupuji k situaci.

Podaří se mi oddělit se od situace a postupně pomohu oběma dcerám vrátit se do klidu. Se starší později večer situaci znovu probíráme a sama navrhne, že příště mi skočí na záda. 😀

Přiznám se, že ne vždy se mi povede mít nadhled, protože někdy je toho prostě moc.

Těch situací během dne je zkrátka spousta a možná máte někdy pocit, že jste celý den jen vytočená. 

A pak vás napadne: „Kdybych děti neměla, nebyla bych tak naštvaná„. Nebo vás může v nějaké chvíli i napadnou: „Zrovna teď nesnáším své dítě„. Zkrátka máme pocit, že za všechno může to dítě. Teď se třeba často používá „Moje dítě mě trigruje“, což taky ve finále dává za viníka dítě.

Fuf, za prvé bych ráda řekla, že už jen to, že dítě žije s pocitem, že je přítěží, je pro něj ohromná zátěž. I kdybyste to nevyslovili nahlas, dítě to cítí a vše vstřebává do své absorbující mysli. Teď to píšu především pro to, abych vás motivovala s tím něco dělat. Vím totiž sama, že to dítě samo je největším hnacím motorem pro vlastní změnu.

Za druhé bych ráda upřesnila, že to, že si myslíte, že jste naštvaná na vaše dítě často pramení z nezpracovaných emocí z vašeho vlastního dětství. Pakliže byste vyrostla v prostředí, které teď tvoříte pro své dítě, neštvalo by vás. Měla byste totiž naplněné své dětské potřeby a tudíž teď v dospělosti byste cítila jako bezpečné, že dítě třeba neschválí váš nápad jít ven nebo naopak buší na dveře, když vy zrovna chcete být doma.

Teď si možná říkáte: „Hurá mám viníka! Jsou to mí rodiče, škola, další instituce, babičky a všichni, kdo se o mě starali v dětství„. Zklamu vás. Oni sice do jisté míry nastavili, jakým jste dnes člověkem, ale jelikož čtete tento článek, tak sama víte, že to, jak nás někdo nastavil, lze změnit. 

Lze si zahojit rány z dětství a naplnit dětské potřeby. Lze si přeprogramovat mozek a stát se úplně jiným člověkem. Tohle všechno je možné. Píšu o tom i v eBooku Proč se vztekám na děti a co s tím? A kdo je zodpovědný za to, jestli se to stane nebo ne? Asi už nemusím psát odpověď.. Ale radši ji napíši, kdyby náhodou.. 😀

Jste to vy. Za jakýkoliv pocit ve svém těle a za jakoukoliv myšlenku s ním spojenou jste zodpovědná vy sama. A pokud se vám to nelíbí, máte volbu to začít měnit ještě dnes.

Úplně prvním krokem může být metoda psaní. Začít si psát svůj emoční deník a učit se vyznat ve svých pocitech. Pokud nevíte, jak začít, doporučuji si zrekapitulovat situace ze dne a přiřadit k nim pocity, myšlenky, emoce a začít tak více vnímat svůj vnitřní svět.

Ze srdce,

Verča