Polyvagální teorie v rodičovství

Když jsem tento název slyšela poprvé, trochu jsem se vylekala. Už jen slovo „polyvagální“ mi nebylo sympatické. Znělo složitě, cize a nedostupně.

Naštěstí nedám na první dojem a tak jsem polyvagální teorii dala šanci. A dostala mě. Teda já spíš dostala od ní.

Spoustu odpovědí na mé otázky…

Proč cítím často tlak na břiše?

Proč mi někdy prostě nejde se uvolnit?

Proč někdy cítím stres i v okamžiku, když bych měla cítit klid a radost?

Proč jsem někdy „úplně mimo“ a nejsem schopná vstřebávat nové informace a všechno se jeví jaksi šedě?

Na tyhle a spoustu dalších otázek naprosto fantasticky odpovídá právě polyvagální teorie.

Prvně jsem se s ní setkala na výcviku kouče transformačního rodičovství a posléze absolvovala půldenní seminář s Inkou Tichou v Ostravě, kde do sebe zapadly chybějící dílky puzzle.

Teď už však přejdeme k tomu, co to ta polyvagální teorie je, a o čem to tady tak básním...

Polyvagální teorie se zabývá tou částí nervové soustavy, které říkáme autonomní nervová soustava (dále jen ANS). ANS zodpovídá za naše stresové reakce, neboli reakce, které nám mají pomoci přežít, pakliže se ocitneme v životně ohrožující situaci.

Hlavní pozornost je zde věnována nervu vagu, bloudivému nervu, s jeho velmi spletitou strukturou prostupující od hlavy až k pánvi. Jedná se o velmi komplexní nervový systém, proto slovo poly (mnoho).

Klasické pojetí funkce ANS dělí reakce na sympatické (režim přežití) nebo parasympatické (klidový režim), které však autorovi polyvagální teorie připadalo nedostačující. Dr. Stephen Porges, uznávaný neurovědec a psycholog, sledoval nedonošená miminka a na základě jejich reakcí přišel právě s polyvagální teorií.

Dalo by se říci, že celá teorie stojí na pocitu bezpečí. Ten je elementárním pocitem, bez kterého se budeme neustále cítit pod tlakem, roztěkaně, vystresovaně, úzkostně nebo úplně odpojeni od reality.

Problém nastává, když náš systém necítí bezpečí téměř nikdy, a detekuje jako život ohrožující situaci například dítě křičící v autosedačce. Nebo dítě vztekající se kvůli špatné velikosti hrníčku. Nebo dítě, které už půl hodiny kňourá, že chce čokoládu. Potom se jeví, že náš systém detekuje stav ohrožení celý den. A tak se stane, že se ve stresové reakci zacyklíme. Neumíme se uvolnit. Žijeme v chronickém stresu neboli v režimu přežití.

Polyvagální teorie stojí na třech základních principech:

1. Autonomní hierarchie nervových okruhů

Pokud se cítíme v bezpečí, zapne se hierarchicky nejmladší okruh ANS zvaný ventrální, tj. systém sociální angažovanosti (parasympatická aktivace) – cítíme se uvolněně, spokojeně a chceme se společensky angažovat, pokud systém detekuje nebezpečí, zapíná se buď systém sympatikus (režim známý jako bojuj nebo uteč) nebo hierarchicky nejstarší dorzální vagový okruh (reakce zamrznutí – úplné odpojení se, disociace, např. brouci nebo i vačice takto reagují, když se cítí v ohrožení).

2. Neurocepce

Jde o systém detekce ohrožení a bezpečí, který pracuje 24/7, pokud není správně kaliborvaný, detekuje systém i maličkosti jako životně ohrožující událost a zapne stresovou reakci.

3. Koregulace

Koregulace je společné ladění, společné zklidňování, u nás maminek především, když uklidňujeme děti (dítě do 7 let se neumí samo uklidnit), ale i my maminky se potřebujeme koregulovat (s partnerem nebo jakoukoliv blízkou osobou, se kterou je nám dobře), jsme společenští tvorové, potřebujeme se navzájem.

Pokud máme vyváženou neboli správně kalibrovanou neurocepci, detekuje náš systém nebezpečí opravdu jen v okamžiku nebezpečí. Například, když vidíme dítě, které běží na silnici. Stresová reakce vypustí adrenalin a kortizol do žil a my můžeme běžet rychleji než obvykle a lapit dítě do náruče. Na to je naše stresová reakce skvělá.

Jak s těmito informacemi naložit?

Spousta z nás maminek má přecitlivělou nervovou soustavu. To je způsobeno mírou stresu, který jsme schopny zvládat, a co si budeme povídat, v rodičovství je toho prostě hodně. Naše nervová soustava je přetížená a problém je, že dlouhodobým přetěžováním a nekalibrovanou neurocepcí je celý systém a jeho hlavní nervová složka – bloudivý nerv – velmi oslaben.

Skvělé je, že tento nerv (rozumějte, že jde o celou řadu nervů), lze posilovat a budovat tak odolnou nervovou soustavu.

Technik, jak posilovat bloudivý nerv, existuje celá řada. Mně osobně se nejvíce osvědčily následující tři techniky. Doporučuji je praktikovat denně, ideálně několikrát denně a obracet svou pozornost dovnitř. Více tipů najdete i v mém eBooku Proč se vztekám na děti a co s tím?

Teď však můžete začít s následujícími:

3 techniky, které posilují bloudivý nerv:

1. Hluboké dýchání – nádech na 4 a výdech na 8, opakujte do té doby, než ucítíte uvolnění

2. Nádech a s výdechem přes ústa uvolnit čelist a rty rozvibrovat (jako když kůň zafuní přes rty), tak stimulujete nervus vagus

3. Studená sprcha – lze třeba jen nohy nebo ruce, opět zde stimuluje bloudivý nerv

Budu ráda, když mi napíšete, co na polyvagální teorii říkáte a zdali praktikujete některá cvičení (možná i intuitivně).

Ze srdce,

Verča